Kraňka - važme si toho, co máme.

Nová včelařská sezona se pomalu blíží a s ní i běžná realita: doplňování zimních ztrát, objednávky matek a hledání „té nejlepší“ genetiky. Zkušení včelaři většinou vědí, po čem sáhnout a od koho nakupovat. Ti méně zkušení se ale někdy nechají zlákat slovy prodejce a koupí i materiál, který je sice krásně popsaný, ale v praxi může přinést víc starostí než užitku.

Při čtení debat o šíření buckfastky u nás jsem si znovu uvědomil, proč se i dobré záměry mohou v chovu včel zvrtnout. Ne vždy totiž rozhoduje aktuální výkon jedné generace, ale to, co se stane o několik generací dál.

Historie, která se umí vracet

Z literatury víme, že naši předkové kdysi v dobré víře (a někdy bohužel i z neznalosti či bezohlednosti) dováželi včelí matky z různých koutů světa. Výsledkem byla bastardizace a prakticky nevratné znehodnocení genofondu původní tmavé včely na našem území.

Jak připomíná i přítel Šmíd, právě z těchto důvodů byla následně do našich podmínek importována včela medonosná kraňská. Její vlastnosti tehdy odborníci pod vedením Ing. Vladimíra Veselého vyhodnotili jako nejvhodnější a nejpřijatelnější pro naše prostředí. S odstupem času se dá říci, že šlo o rozhodnutí, které českému včelařství pomohlo.

„Kdo se nepoučil z historie, je odsouzen k tomu, prožít si ji znovu.“

Právě proto má smysl číst různé názory pozorně, bez osobních sympatií či antipatií k autorům, a hodnotit především argumenty a dlouhodobé dopady na chov. To platí i pro debaty, které se dotýkají role svazu jako garanta čistoty kraňky.

Názory jsou různé, důsledky společné

Odborníci, kteří se věnují šlechtění kraňky a usilují o její čistotu, ji neprosazují kvůli „nařízení“ nebo kvůli barvě včel. Dělají to proto, že její vlastnosti detailně znají, mají je ověřené v našich podmínkách a dlouhodobě pracují na jejich udržení i zlepšení v co nejširším území. A to je v zájmu všech včelařů v okolí.

Na druhé straně stojí přístup „někdo to chválil, tak to musí být nejlepší“. Jenže včelaření není sprint na jednu sezonu. Vliv křížení, proměnlivosti potomstva a genetických kombinací se naplno ukazuje až v čase. Neříkám, že negativní scénář nastane vždy, ale nikdo nám ani nedá jistotu, že tím, co dnes zavedeme, neznehodnotíme to, co na území už máme vybudované.

U kraňky přinejmenším víme, že při dodržení zásad čistého chovu mohou její osvědčené vlastnosti přetrvávat i v dalších generacích. Problém je, že to v našich podmínkách není samozřejmost – a někdy narážíme i na nekázeň nebo přímo bezohlednost jednotlivců.

Heterózní efekt v teorii a realita volného oplození

Kdo má základní povědomí o genetice, zná heterózní efekt. Velmi zjednodušeně: při křížení dvou plemen může první generace (F1) dočasně vykázat zvýšenou užitkovost. U hospodářských zvířat to ale dává smysl tam, kde je detailně známý původ a užitkovost obou rodičů i jejich předků a kde je chov řízený.

V chovu včel je situace jiná. Bez inseminace nelze spolehlivě kontrolovat, jaký genetický mix si matka přinese ze snubního proletu. U volně oplozených matek je to v praxi do značné míry loterie. Ano, pokud v okolí převládá kvalitní, prověřený materiál a včelaři cíleně doplňují matky z odpovědných chovů, šance na dobrý výsledek se zvyšuje. Jenže jistotu to nezaručí.

Velký význam proto má práce chovatelského referenta v ZO, který pomáhá v obvodu rozchovávat prověřené linie a stabilizovat žádoucí vlastnosti v místní populaci.

Jako varování ale působí příklady praxe, kdy někdo každý rok bez jasné koncepce nakupuje „napůl kraňku a napůl buckfast“. Takový přístup neovlivní jen jeho vlastní včelnici, ale i široké okolí v doletu trubců. Dovedu si představit, jak frustrující by to bylo pro chovatele, kteří dlouhodobě šlechtí kraňku na více znaků (nejen výnos a klid na plástech, ale zejména hygienické chování a čisticí pud).

Bohužel nikdo nedokáže s jistotou zaručit, že nevratně nezničíme to, co tady máme, ani spolehlivě předpovědět, co bude následovat.

U sousedů se čistota chovu hlídá přísněji

Před lety jsme navštívili chovatele matek v rakouských Alpách (Bienenzucht Stockreiter) a dodnes si pamatuji, jak důsledně tam hlídali genetickou čistotu v okolí. Panovala tam disciplína, kdy se prakticky nepřipouštělo, že by někdo v širším regionu dovezl matky bez vědomí ostatních. Brali to jako ohrožení práce celého území.

Mezi našimi včelaři naštěstí také najdeme odpovědné příklady. Například přítel Zdeněk Růčka z Dolní Bečvy řeší čistotu chovu systematicky: každý rok pořídí jednu inseminovanou matku, dlouhodobě drží několik inseminovaných matek jako základ a z nich rozchovává. Nedělá to kvůli „povinnosti“, ale kvůli užitkovým vlastnostem a stabilitě chovu.

V českých poměrech je však situace často méně přehledná. Podle zákona č. 154 o plemenitbě a šlechtění lze v České republice k plemenitbě využívat pouze plemenná včelstva nebo sperma včely medonosné kraňské. Přesto se objevují inzeráty na prodej buckfastky. To pak logicky vyvolává otázky: byl materiál dovezen bez povolení, nebo jde o klamání zákazníků? O to smutnější je, pokud se podobná reklama objevuje i v odborném periodiku, které má včelaře vzdělávat. Jak trefně zaznělo: síla reklamy umí přehlušit skutečnost.

Matky kupujeme všichni. Důležitý je rozmysl

I já každoročně pro naši ZO objednávám zhruba 10–20 matek od spolehlivého chovatele. Zásadně ale kraňku. Důvod je prostý: moje zkušenost se shoduje s tím, co popisuje přítel Miroslav Dražka (předseda ZO Klatovy). Když jsem se kdysi dostal ke dvěma matkám od primáře MUDr. Handla z Kunštátu (přes našeho chovatelského referenta), jejich dcery v další sezoně ve všech směrech předčily to, co jsem do té doby měl.

Podobně silný zážitek jsem měl později s materiálem od přítele Havlína, který tehdy dovážel plemenný materiál ze Slovinska. Rozdíl byl až neuvěřitelný. Pamatuji si i jeho přístup: matky a matečníky šířil do okolí cíleně tak, aby se díky trubcům z těchto včelstev vlastnosti linií v regionu udržovaly i u volně oplozených matek. Každý si asi dokáže představit, co by s takovou prací udělalo, kdyby někdo v sousedství bez koncepce začal vozit jiný materiál a křížení rozjelo naplno.

Jeho úsilí dnes mimo jiné naráží na realitu: pokud okolí není geneticky „udržované“, dobré vlastnosti se časem vytrácejí. Přítel Havlín byl výraznou osobností mezi chovateli kraňky a v paměti včelařů zůstává jako někdo, kdo za sebou nechal viditelnou práci.

Vlčák, nebo jezevčík: co vyroste z křížení

I když chováme volně oplozené matky z těch nejlepších včelstev, nikdy nebude celé potomstvo stejné jako jejich matka. Pokud jsou ale vlastnosti dlouhodobě šlechtěním ustálené, podíl kvalitních dcer je výrazně vyšší než u náhodně zvoleného materiálu.

U některých včelstev lze například pozorovat nižší napadení roztočem během roku. Jenže i taková vlastnost často nebývá geneticky stabilizovaná a dcery ji nemusí přenášet dál ve vyšší míře než jiná včelstva. U kříženců, kde nelze vlastnosti dlouhodobě výběrem upevnit, pak může přijít v dalších generacích překvapení – a podle mého spíše nepříjemné.

V praxi totiž nikdy s jistotou nevíme, co se v dalších generacích projeví. Je to podobné jako u pouliční rasy psů: z roztomilého štěněte může vyrůst vlčák, jezevčík, nebo něco mezi tím. O to víc má smysl vzdělávat se, nakupovat matky promyšleně a myslet i na budoucnost širšího okolí – aby nedošlo k nevratnému znehodnocení materiálu, který tu máme.

Právě díky chovatelům, kteří pracují dlouhodobě a odpovědně (jako přítel Cimala), a díky praktickým včelařům, kteří drží koncepci chovu (jako přítel Růčka), máme šanci, že se historie nebude opakovat.

Z časopisu včelařství František Rudý

Použitá literatura

• Včelařství, Veselý, Vladimír a kolektiv, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 2007
• Genetika, Kočárek, Eduard, Scientia, 2004
• Včelařství, č. 11–12/2024, č. 1–2/2025, ČSV, z.s., Praha, 2024–2025