Varroóza - kleštík včelí

Varroóza je dnes nejzávažnější hrozbou pro včelaře i samotná včelstva. Onemocnění způsobuje roztoč Varroa destructor, česky kleštík včelí – parazit původem z jihovýchodní Asie, kde byl dříve geograficky izolovaný a přirozeně žil na včele východní (Apis cerana). Ta si vůči němu během evoluce vyvinula rezistenci, zatímco naše evropská včela medonosná (Apis mellifera) tuto schopnost nemá. Díky lidským zásahům se však kleštík rozšířil do celého světa.

Na našem území byl jeho výskyt zaznamenán poprvé v roce 1978 a během několika let se stal všudypřítomným. Dnes se mu žádný včelař nevyhne a právě on je klíčovým faktorem, který rozhoduje o zdraví i přežití včelstva.

Malý, ale mimořádně nebezpečný parazit

Kleštík je viditelný i prostým okem. Na dospělé včele působí jako lesklý hnědý oválný „plíšek“, který včelař snadno rozezná. Samička měří přibližně 1,5 až 1,9 mm na šířku a 1,1 až 1,5 mm na délku. Pod hřbetním štítem má ukrytých osm nohou a ústní ústrojí, jimiž opakovaně nabodává tělo hostitele a saje jeho hemolymfu.

Rozmnožování probíhá výhradně v plodových buňkách. Samička vklouzne k larvě těsně před zavíčkováním, přisaje se a čeká na okamžik, kdy začne klást vajíčka. V zavíčkované buňce se postupně vyvíjejí samci i samičky, dochází k oplodnění a po vylíhnutí včely opouští mladé samičky buňku spolu se svou hostitelkou. Každá samička dokáže svůj reprodukční cyklus zopakovat až sedmkrát. To vede k obrovskému nárůstu populace roztočů během jediné sezóny.

Problémem není jen poškození plodu, ale především způsob, jakým kleštík ovlivňuje celkovou vitalitu včelstva. Saje hemolymfu nejen larev a kukel, ale i dospělých včel, čímž narušuje jejich imunitu, dlouhověkost i schopnost vykonávat práci ve včelstvu.

Přenašeč virů – tiché nebezpečí

Kleštík není problém jen jako parazit. Stejně jako klíště u člověka může být „čisté“ nebo naopak přenášet nebezpečné infekce. V současnosti se téměř každý kleštík považuje za přenašeče některého z včelích virů. Mezi nejznámější patří:

virus deformovaných křídel (DWV)
virus pytlíčkovitého plodu
virus černání matečníků
virus akutní paralýzy včel
virus chronické paralýzy včel
kašmírský virus a další

Většina viróz je obtížně diagnostikovatelná, ale například deformovaná křídla jsou pro zkušeného včelaře jasným signálem, že v úlu došlo k masivnímu přemnožení kleštíka. Včely s deformovanými křídly nemohou létat a jsou vynášeny před úl, kde brzy uhynou. Čím více plodu se líhne poškozeného, tím rychleji se blíží kolaps celého včelstva – a často i více včelstev v okolí.

Každoročně se proto objevují oblasti s tzv. plošnými úhyny, které jsou přímým důsledkem kombinace kleštíka a vysokého virového tlaku.

Jak se bránit? - viry léčit nelze, kleštíka ano

Moderní včelaření stojí na pravidelném monitoringu a snižování populace roztoče. Cílem není úplné vyhubení kleštíka, ale udržení jeho počtu pod úrovní, která by ohrozila včelstvo. Klíčový je zejména stav v období zimy, kdy se tvoří generace dlouhověkých včel pro jarní rozvoj.

Pokud má včelstvo na přelomu roku jen několik jedinců roztoče, zvládne běžnou sezónu bez zásadních problémů. Pokud však v zimě začíná se stovkami kleštíků, může jejich počet na konci sezóny vystoupat až na tisíce – což už často vede k úhynu. Při početnosti okolo 500 jedinců v zimě může na konci sezóny být ve včelstvu až 20 000 roztočů, což je situace pro včelstvo fatální.

Možnosti ošetřování včelstev

Způsobů, jak populaci kleštíka regulovat, je více. Každý včelař volí vlastní cestu:

Syntetická léčiva – účinná, ale kleštík si postupně může vytvářet rezistenci.
Přírodní a organické látky – kyselina mravenčí, šťavelová, mléčná a další; jejich použití je účinné, ale vyžaduje přesné načasování a znalosti.
Zootechnické postupy – například práce s trubčinou, tvorba oddělků nebo přerušování plodování. Tyto metody mohou výrazně snížit tlak kleštíka bez chemie, ale představují mnoho práce navíc.

Úspěšná strategie vždy zahrnuje kombinaci znalostí, pozorování a pravidelné práce se včelstvy. Varroóza už dávno učinila ze včelaření činnost, kde „pár úkonů do roka“ nestačí.

Jak se změnilo včelaření za posledních 30 let?

Starší generace včelařů často vzpomíná, že dříve byla situace výrazně jednodušší. Včely měly pestrou pastvu, žily v prostředí bez extrémního chemického zatížení a zdravotní problémy byly spíše výjimečné. Občas se kleštík objevil, ale nebýval spojen s virovou nákazou v takovém rozsahu, jako dnes.

Současnost je jiná. Úbytek lesů, rozsáhlé monokultury a intenzivní zemědělství zhoršují výživové podmínky včel. Snížená imunita pak otevírá cestu nemocem. Situaci nezlepšuje ani včelařský boom – přibývá začátečníků bez potřebných znalostí a bez ochoty se dále vzdělávat. Špatně ošetřovaná včelstva se pak mohou stát zdrojem reinvaze kleštíka do okolí.

Včely neznají hranice pozemků ani katastrů. Pokud se v okolí objeví zanedbaná včelstva plná roztočů, dokáže si i pečlivě vedené včelstvo během jediného dne přinést tolik kleštíků, že ohrozí svou vlastní existenci.

Varroóza jako výzva pro moderního včelaře

Boj s varroózou je běh na dlouhou trať a stal se nedílnou součástí moderního včelaření. Každý, kdo chová včely, musí počítat s tím, že bez pravidelné kontroly, práce a vzdělávání nelze včelstva udržet zdravá. Ačkoli je situace náročná, existují funkční postupy, které mohou udržet včelstva vitální a silná.

Trpělivost, znalosti a pečlivé sledování stavu včelstev jsou dnes stejně důležité jako dobrá snůška nebo správné vybavení. Varroóza se totiž neptá – a přežijí jen ta včelstva, jejichž včelaři s ní bojují aktivně.