Vůně květin jako navigátor včel

Vůně květin a orientace včel

Pokud pozorujete rušné dění na česně, možná si ani neuvědomíte, že zdánlivě neuspořádaný pohyb včel má jasný smysl. Cílem včelstva je efektivní sběr potravy – včely tedy přednostně navštěvují květy, které poskytují nejvíce nektaru. Tento přirozený výběr zajišťuje rentabilitu včelího společenství, podobně jako je ziskovost nezbytná pro úspěch firmy.

Co když květy v okolí nejsou pro včely lákavé?

I tato otázka se v historii řešila. Během druhé světové války byla do Německa zastavena dodávka osiva červeného jetele – důležitého krmiva pro dobytek i plodiny zlepšující kvalitu půdy. Pro včely je však červený jetel méně atraktivní, protože skrývá nektar hluboko v květu. Tuto skutečnost studoval nositel Nobelovy ceny Karl von Frisch.

Včelí čich pod drobnohledem vědců

Karl von Frisch začal zkoumat, jak včely vnímají vůně květů, již kolem roku 1913. Dříve o tom existovalo mnoho domněnek, ale máloco bylo podloženo experimenty. Von Frisch uskutečnil řadu jednoduchých a přitom průkazných pokusů. U včel objevil, že jejich tykadla jsou složitým čichovým orgánem vybaveným tisíci chloupky a póry, které zachycují pachové molekuly v okolí.

Experimenty s vůněmi

Při základních pokusech použil několik stejných krabic, z nichž jedna obsahovala aromatizovanou cukrovou vodu, ostatní byly prázdné. Včely brzy rozpoznaly, odkud vůně pochází, a opakovaně nalétávaly na správnou krabici. Když se v testovací krabici nacházela už jen vůně bez potravy, včely cíleně hledaly právě ji, ostatní krabice ignorovaly.
Von Frisch prováděl varianty těchto pokusů s různými vůněmi a koncentracemi, přičemž vždy měnil polohu krabic. Dospěl k závěru, že včely mají vyspělý čich, který dokáže rozpoznat jednotlivé vůně i v komplexních směsích – v některých případech dokonce lépe než člověk.

Jaká vůně láká včely do úlu?

Další experiment ukázal, která vůně ovlivňuje mladé včely v úlu: je to nektar samotný nebo pach ulpívající na těle včely? Za použití aromatizovaného cukerného roztoku zjistil, že v krátké vzdálenosti (několik set metrů) reagují včely na obě vůně, při vzdálenosti nad 600 metrů však převažuje pouze vůně nektaru.

Přínos výzkumu pro včelařství i vědu

Tyto experimenty významně rozšířily poznání o chování včel při sběru potravy a jejich schopnostech orientace pomocí čichu. Karl von Frisch publikoval mnoho odborných článků na toto téma a jeho zjištění měla nejen biologický, ale i praktický význam pro včelaře. V neposlední řadě mu jeho odborné renomé pomohlo uhájit profesorské místo v těžkých dobách během nacistického režimu.

Když včely osiřely – nemoc nosemóza v Německu

Na počátku roku 1940 se v Německu rozšířilo onemocnění včel nosemózou, což vedlo k dramatickému úbytku včelstev. Úly byly často silně znečištěné a oslabená včelstva neměla šanci na přežití zimy. Karl von Frisch byl tehdy povolán jako uznávaný odborník, aby vedl speciální tým zaměřený na řešení této krizové situace. Hlavním úkolem bylo najít cestu, jak včelstva zachránit a stabilizovat opylování, alespoň do konce války.

Problém s opylováním a červený jetel

Ve stejnou dobu vyvstal také problém s nedostatečným opylováním porostů červeného jetele určeného na osivo. Karl von Frisch dostal za úkol najít řešení i tady. Červený jetel tvoří květenství složené ze spousty drobných kvítků, ve kterých je nektar u dna květu, špatně dostupný včelám se sosákem dlouhým pouze kolem 6 mm. Pro tento účel jsou mnohem vhodnější čmeláci nebo včely samotářky s delším sosákem. Komerční chov čmeláků tehdy prakticky neexistoval a šlechtění jetele nebo včel by zabralo řadu let. Rychlé řešení bylo potřeba okamžitě.

Inspirace z včelařské praxe

Ke zvratu přispěl i nápad včelaře Guida Bambergera, člena pracovní skupiny pro opylování jetele. Sdílel svůj jednoduchý, ale účinný postup: Pokud přemisťoval včelstva, pokládal na česno nařezané kvetoucí rostliny a postříkal je cukerným roztokem. Včely se pak ochotně pustily do sběru, přičemž si osvojily i vůni konkrétní rostliny. Následně vyletěly hledat známou vůni v přírodě, což podstatně zvýšilo jeho medný výnos oproti ostatním včelařům.

Podobnou metodu popsali i ruští vědci pro podporu opylování červeného jetele. Karl von Frisch tuto inspiraci okamžitě využil a navrhl sérii experimentů zaměřených na ovlivňování včel pomocí vůní – tzv. metodu „řízení vůní“.

Experimenty s řízením vůní

Von Frisch prováděl pokusy, kdy včely ovlivnil vůní červeného jetele různými způsoby – položil na česno čerstvý jetel, vložil jej do úlu nebo nabízel aromatizovaný cukerný roztok. Srovnával výsledky s kontrolními včelstvy, která nebyla takto ovlivněna, a sledoval rozdíly ve výnosech osiva.

Výsledky byly jasné: včelstva stimulovaná vůní jetele měla až o 39 % vyšší výnos osiva než běžná. Co se týče medu, zde byl nárůst zanedbatelný, takže metoda byla vhodnější pro zemědělství než přímo pro včelaře. Von Frisch proto doporučil, aby včelaři dostávali za opylování finanční odměnu.

Vliv na další plodiny a další využití

Po válce rozšířil von Frisch tento výzkum na další zemědělské plodiny jako pohanka, fazole, maliny či jiné druhy jetele. Pro každou určoval nejvhodnější způsob řízení vůní a odhadoval potenciální výnosy i přínos pro včelaře.

Roku 1947 shrnul výsledky a doporučení v obsáhlé publikaci doplněné mnoha daty, tabulkami a grafy. Sám konstatoval: „Řízení vůní je osvědčená metoda, která by měla být doporučovaná včelařskými i zemědělskými institucemi.“ Přesto tato praxe na dlouhou dobu zapadla a v moderních učebnicích ji příliš nenajdeme.

Metoda řízení vůní znovu ožívá

V poslední době se metoda cíleného opylování pomocí vůní opět vrací do povědomí. Například nedávná argentinská studie potvrdila významné zvýšení výnosu hybridního osiva slunečnic o 29 až 57 % díky tomu, že včely byly cíleně naváděny na slunečnice aromatizovaným roztokem. Ačkoliv se dnes používá termín „cílené opylování“, princip zůstává stejný a výzkumy Karla von Frische tak získávají nové uznání i po letech.

Z včelařských překladů Hans Ulrich Thomas, Schweizerische Bienenzeitung, a překlad Ing. Marie Šindlářová