Historie včelařství: od klátových úlů k výrobě mezistěn

Jak vypadalo včelaření v době, kdy neexistovaly moderní nástavkové úly, elektrické medomety ani sériově vyráběné mezistěny? Včelařská expozice muzea Sądecki Bartnik v Polsku připomíná dlouhou cestu od jednoduchých příbytků pro včely k promyšlenému vybavení včelařských provozů. Historické úly a nástroje přitom nejsou jen muzejními zajímavostmi. Mnohé z nich pomáhají pochopit principy, na kterých stojí současný chov včel.

Od lesních dutin ke klátům a slaměným košnicím

Počátky včelařství byly úzce spojené s lesem a přirozenými dutinami stromů. Jednou z cest k chovu včel v blízkosti obydlí bylo přemístění části dutého kmene se včelstvem. Takové kmeny, označované jako kláty, patřily k nejstarším podobám úlů. Mohly stát na výšku, ale také ležet vodorovně. Vodorovně uložené kláty představovaly jednu z historických podob ležanů.

Významné místo později získaly slaměné košnice. Vyráběly se ze svazků slámy, které se stáčely a spojovaly do požadovaného tvaru. Ve srovnání s těžkými kláty nabízely snazší manipulaci a využívaly dostupný přírodní materiál. Jejich nevýhodou však bylo nerozběrné dílo, které omezovalo prohlídky včelstva i šetrný odběr medu.

Při některých starších způsobech včelaření se med a vosk získávaly za cenu usmrcení vybraných včelstev. K likvidaci přitom mohla být určena nejen slabá včelstva, ale také ta s největším množstvím zásob. Postupně se prosazovala snaha odebrat pouze část medu a včelstvo zachovat. Právě možnost opakovaně hospodařit se zdravým včelstvem patřila k důležitým motivům dalšího vývoje úlů.

Rozběrné dílo a oddělení plodiště od medníku

Zásadní změnu přinesly konstrukce umožňující vyjímat jednotlivé plásty. Rozběrné dílo otevřelo cestu k důkladnějším prohlídkám, cílenému ošetřování včelstev i pohodlnějšímu medobraní. K významným průkopníkům tohoto vývoje patřil na počátku 19. století Petro Prokopovyč.

Důležitou pomůckou se stala také mateří mřížka. Její otvory umožňují průchod dělnicím, zatímco matce v průchodu brání. Včelař tak může oddělit plodiště od medníku a omezit zakladení plástů určených k ukládání medu. Spolu s rozvojem nástavkových konstrukcí to výrazně usnadnilo organizaci úlového prostoru.

Sláma jako tradiční materiál s přesahem do současnosti

Sláma z včelařství zcela nezmizela. Dodnes oslovuje chovatele, kteří dávají přednost přírodním materiálům a tradičním postupům. K výrobě izolačních rohoží se používá například žitná sláma. Ta se stlačí v přípravku nebo lisu a následně prošije dlouhými jehlicemi. Vzniknou tak pevné rohože využitelné při konstrukci či zateplování úlů. Samotné použití slámy ovšem ještě neznamená, že jde o certifikovaný ekologický chov.

Medomet změnil způsob získávání medu

Jedním z nejvýznamnějších vynálezů včelařské historie je medomet. Jeho představení v roce 1865 je spojeno s Františkem Hruškou, důstojníkem rakouské armády, který žil také v Itálii. Využití odstředivé síly umožnilo získávat med bez rozmačkání plástů. Zachované souše se mohly vracet včelám, a nemusely tak být pokaždé znovu vystavěny.

Historické medomety měly různé konstrukce, včetně dřevěných nádob a jednoduchých drátěných košů na rámky. Objevovala se také dvourámková tangenciální provedení. U tangenciálního uspořádání se med získává postupně z obou stran plástu, což vyžaduje jeho obrácení. Základní princip odstřeďování zůstal zachován i u dnešních nerezových medometů s elektrickým pohonem.

Dýmák a kukla: osvědčené pomůcky včelaře

Také dýmák neboli kuřák prošel postupným vývojem, přesto se jeho základní funkce nezměnila. Řada starších provedení neměla ochranný drátěný koš kolem horkého tělesa. Ten dnes omezuje riziko náhodného dotyku a přímého kontaktu rozpáleného plechu s okolními předměty. Pozornost si zaslouží zejména úlové fólie a plastové součásti, poškodit či zapálit se však mohou i jiné materiály. Dýmák proto patří na bezpečnou nehořlavou podložku.

Zajímavým detailem historických včelařských kukel bývá tmavé drátěné pletivo. Černá síťovina méně odráží světlo směrem k očím, a může proto poskytovat lepší výhled než světlá lesklá síť. Při výběru ochrany obličeje tak záleží nejen na jejím tvaru a pohodlí, ale také na kvalitě průhledu při práci se včelstvem.

Proč vřesový med potřebuje zvláštní zacházení

Mezi neobvyklé včelařské nástroje patří vypichovátka a rozrušovače na vřesový med. Med z vřesu obecného má totiž charakteristickou rosolovitou konzistenci a vykazuje tixotropní vlastnosti: mechanickým působením dočasně ztekucuje. Před vytáčením je proto potřeba jeho strukturu v buňkách narušit.

K tomuto účelu sloužily ruční nástroje, někdy také nahřívané. Moderní zařízení využívají soustavy jemných jehel či odpružených hrotů, které pronikají do buněk a med rozrušují. Jde o jinou operaci než samotné odvíčkování, při němž se odstraňují vosková víčka z povrchu plástu.

Sluneční tavidla a koloběh včelího vosku

Součástí včelaření bylo odedávna také získávání vosku z vyřazeného díla a dalších voskových zbytků. Jednoduchým pomocníkem se stalo sluneční tavidlo, které využívá sluneční záření k ohřevu uzavřeného prostoru. Roztavený vosk následně stéká do sběrné nádoby.

U historických tavidel se lze setkat s dvojitým zasklením, které pomáhá omezovat tepelné ztráty. Výkon však neurčuje pouze materiál průhledného krytu. Záleží také na jeho propustnosti pro sluneční záření, izolaci skříně, těsnosti a správném umístění vůči slunci. Sklo a polykarbonát je proto vhodné porovnávat podle konkrétního provedení, nikoli automaticky považovat jeden materiál za lepší.

Výroba mezistěn: od forem k válcům

Mezistěna je voskový list s vytvarovanými základy buněk, který včelám slouží jako podklad pro stavbu plástu. Historické výrobní pomůcky ukazují dva základní způsoby jejího zhotovení: lití do forem a válcování.

Lité mezistěny

Při lití se odměřené množství roztaveného vosku nalije do otevřené formy s reliéfem buněk. Forma se uzavře, přebytečný vosk se vytlačí a po ochlazení lze hotovou mezistěnu vyjmout. Dobová zařízení měla různá konstrukční provedení a potřebný přítlak někdy zajišťovala přídavná zátěž.

Válcované mezistěny

Při válcování se nejprve připraví hladký voskový plát nebo pás. Hladké válce jej upraví na požadovanou tloušťku a následně prochází mezi rytými válci, které do obou stran vtisknou základ buněčné struktury. Hotový pás se potom řeže podle rozměrů používaných rámků.

Co ovlivňuje ochotu včel stavět

Lité a válcované mezistěny se mohou lišit mechanickými vlastnostmi, samotná technologie výroby však nevysvětluje všechny rozdíly při jejich vystavování. Důležitá je kvalita a čistota vosku, síla včelstva, snůškové podmínky i vhodné umístění mezistěny. Doporučení nechat válcované mezistěny rok až dva odležet je vhodné chápat jako individuální zkušenost, nikoli jako obecně nutnou podmínku úspěšné stavby.

Co si z historie může odnést dnešní včelař

Vývoj včelařských pomůcek ukazuje, jak se postupně dařilo spojovat pohodlnější práci se šetrnějším zacházením se včelstvy. Rozběrné dílo umožnilo lépe sledovat jejich stav, medomet zachoval plásty pro další využití a zpracování vosku podpořilo jeho návrat do úlů v podobě mezistěn. Historie včelařství tak není jen přehlídkou starých nástrojů, ale také zdrojem podnětů pro promyšlenou každodenní praxi.